Prvními vyslanci české kultury v lotyšských zemích byli hudebníci, kteří sem začali přicházet v pobělohorské době. Říkalo se jim "prāgeri" (jednotné číslo "prāgeris") a toto lotyšské slovo pak označovalo potulné, lidové muzikanty ze zahraničí. Počátek česko-lotyšských literárních vztahů je spojen s náboženským hnutím ochranovských, které v 1. polovině 18. století založili evangeličtí exulanti z Moravy. V Lotyšsku (tehdy Livonsku a Kuronsku) pod jejich vlivem vznikaly bratrské obce, které často hájily místní rolníky proti zvůli německého panstva a byly alternativou oficiálního luteránství. Toto hnutí zde působilo až do druhé poloviny 19. století a vytvořilo lotyšskou rukopisnou literaturu, v níž lze nalézt spisy o Mistru Janu Husovi a husitském hnutí, o Janu Amosu Komenském a Jednotě bratrské.
Někteří představitelé lotyšského národního obrození v 50.-60. letech 19. století při svých snahách začali nacházet inspiraci v českých zemích. Zakladatel novodobé lotyšské poezie a filologie Juris Alunāns přeložil Čelakovského báseň Nehoroucnost povalečná (lotyšsky "Nevis slinkojot un pūstot") ze sbírky Růže stolistá, která byla zhudebněna Andrejsem Jurjānsem a je dodnes jakousi druhou, neoficiální lotyšskou hymnou. František Ladislav Čelakovský byl zároveň zakladatelem české baltistiky. Z české klasické literatury je znám rod posledního kuronského vévody Petra Birona, jenž na konci 18. století vlastnil náchodský a ratibořický zámek a jiné majetky v Čechách. Stal se postavou Jiráskova románu Na dvoře vévodském a jeho dcera Kateřina Zaháňská je paní kněžnou z Babičky B. Němcové. Sociálně orientovaný básník Jānis Rainis, zřejmě nejslavnější lotyšský literát, se zajímal také o českou literaturu a dopisoval si s Petrem Bezručem.
Spojencem československých legií na východní frontě v letech 1918-1919 byla jednotka lotyšských střelců (latviešu strēlnieki; tzv. Trojický pluk). Při návratu do vlasti přes Sibiř obě vojska společně odrážela útoky bolševiků. Po vyhlášení nezávislosti Československa i Lotyšska se od počátku 20. let mezi oběma státy začala rozvíjet bohatá a všestranná spolupráce. Prezident T. G. Masaryk byl v Lotyšsku velmi uznáván a byl dvakrát oceněn nejvyšším lotyšským státním vyznamenáním. Od roku 1925 začala aktivně působit Československo-lotyšská společnost, jejímž zakladatelem a předsedou byl největší český znalec lotyšské filologie, jazykovědec světového jména a prezident České akademie věd a umění J. Zubatý. Společnost podporoval i T. G. Masaryk, primátoři Prahy K. Baxa a P. Zenkl, gen. J. Syrový, T. Baťa, z literárních kruhů P. Fink, K. Scheinpflug, R. Těsnohlídek, R. Medek, J. Kvapil, J. Hora a další. U zrodu obdobné společnosti v Rize stál nejvýznamnější lotyšský jazykovědec J. Endzelīns, jenž spolu s K. Mīlenbahsem prosadil reformu lotyšského pravopisu částečně podle českého vzoru (diakritická znaménka, tedy především háčky v písmenech "č", "š" a "ž"). Jeho manželka M. Grimma působila na přelomu 20. a 30. let na Univerzitě Karlově a stala se nejplodnější propagátorkou české literatury v Lotyšsku. Bohaté vztahy se rozvíjely také v oblasti hudby a výtvarného umění.
Česko-lotyšské vztahy nepřerušila ani desetiletí komunismu a po sametové revoluci v Československu a zpívající revoluci v Lotyšsku bylo možno plně navázat na předválečnou spolupráci. Od roku 1990 působí Česko-lotyšský klub (nyní Česko-lotyšský spolek) a obdobná společnost v Lotyšsku. V roce 1992 bylo v Praze otevřeno lotyšské velvyslanectví a v roce 1998 pak české velvyslanectví v Lotyšsku. Filozofická fakulta Univerzity Karlovy vyučuje obor lotyština, jehož koryfejem byl Radegast Parolek, zakladatel české literárněvědné baltistiky a překladatel některých klíčových děl lotyšské klasické literatury (lidové písně, Pumpursův národní epos o silákovi Lāčplēsisovi, básně Jānise Rainise, pohádky K. Skalbeho aj.). Mnohá lotyšská prozaická díla přeložil Vojtěch Gaja. Na lotyšské straně je dosud nejpopulárnějším českým spisovatelem Jaroslav Hašek, jehož Švejk se dočkal několika překladů (např. od Vinifredse Kraučise). Dobře jsou známi i mnozí další čeští spisovatelé, ze současné literatury nejvíce M. Kundera a V. Havel. Několik děl české literatury (mj. díla Josefa Škvoreckého) přeložil do lotyštiny také Jānis Krastiņš.
V oblasti sportu se čeští a lotyšští hokejisté od konce 90. let 20. století tradičně střetávají na vrcholných světových turnajích. Někteří lotyšští hokejisté hráli také v české extralize (mj. brankář E. Masalskis, obránci A. Tribuncovs, G. Galviņš, J. Redlihs, útočníci K. Saulietis, L. Dārziņš či R. Bukarts). První fotbalovou ligu v Česku okusili mj. lotyšští brankář M. Uvarenko, útočníci D. Ikaunieks a V. Šabala nebo brankář D. Romanovs.
